Červen 2014

Okrotice červená

29. června 2014 v 19:48 | Nepotkal jste jí někdo v Chuchelském háji nebo někde v okolí? |  - - okrotice červená
Okrotice červená roste nedaleko našich dvou vísek...

Nyní je okrotice červené čas. Orchidej je to přenádherná a také hodně fotogenická. Je to vždy velká radost když se s ní ve hvozdu potkáme.

Nikdy jsem se s ní v Chuchelském háji nesetkal. Neznamená to, že by se v něm nemohla vyskytovat. Je prokázáno, že ještě nedávno rostla na branickcých skalách. Jestli je tam stále, tak to tedy nevím. A co vy? Neviděli jste jí náhodou někde kolem našich vísek?

Ještě se na ní pojedeme podívat...


Josef Váňa opět na koni

26. června 2014 v 15:23 | V minulém roce se řešilo jestli Josífek opět pojede Velkou.... |  - - Josef Váňa
Pojede Velkou pardubickou nebo nepojede? Na kterou eventualitu si dáte tip?

Nemyslím si, že v Chuchlích je zrovna mnoho občanů, které náruživě zajímá dostihový sport. To je ale úplně vedlejší. Vždyť Chuchle to je od začátku minulého století i kůň. Dostihy si sice roky již moc dobře nestojí, ale i to se může někdy změnit opět k lepšímu.

Josef Váňa (61) osminásobný vítěz Velké se opět vrací do sedla. Loni po Velké pardubické, kterou pro pád nedokončil, tvrdil že s dostihovým sportem končí. Dnes už ale víme, že v sobotu pojede v sedle Tiumena v Pardubicích dostih na 4500 metrů. Nelze to chápat jinak než že žokej Váňa uvažuje o návratu na nejprestižnější dostih Evropy.

Jestli se mu sobotní dostih vydaří tak bude následovat srpnová kvalifikace na Velkou pardubickou. Uvidíme 13. října jeho pokus o devátý triumv ve slavném dostihu?

Roky jako trempové, vandrovníci, fototuláci, jezdíme téměř každoročně za přírodou na stolovou horu Vladař u Žlutice. Pod ní má tréninkové středisko pan Váňa. Když tak po večerech, nocích, sedáváme v tamějších hospodách, tak vždy si musíme vyslechnout tento příběh...

Na Vladaři, v dávných časech, stávalo hradiště, které k jednomu vítězství proti křižákům využil i Jan Žižka. Na úbočí hory, na paměť jeho vítězství, byl postaven pomník. Po sametové revoluci byla bronzová deska odcizena a tak ten památník tam bez ní divně trčí dodnes. Opět důkaz jak si umíme vážit našich hrdinů, historie.

Když se řekne hradiště, tak každému se vybaví silné a vysoké valy. Josef Váňa Vladař využil k tréninku koní. Do kopce na akropol vybudoval dostihovou stezku. Aby byla dokonalá a měla konec, tak prokopal jeden z valů. To byl následně od památkářů ale poprask. Bohužel si nepamatuji jak tato causa skončila. Asi padla nějaká ta pokutička a val musel být vrácen do původního stavu. Možná to ale bylo úplně jinak. Pokusím se to zjistit.

Poznámka:V předchozím článku na tomto blogu se psalo, že pan Váňa má velké finanční problémy. Vše zažehnáno. Italové, na nátlak světového dostihového sportu, splatili z osmdesáti procent své dluhy. Zanedlouho uhradí i ten zbytek. Josef Váňa se ekonomicky opět postavil na nohy. Přejme mu do dalších dostihů hodně úspěchů.



Žákův lom /UNESCO/ aneb jak jsme ho dokázali zneuctít....

26. června 2014 v 9:31 | Co vy pane exstarosto Stanislave Fresle na tuto causu? |  ODS
Jednoznačný důkaz - jeden z mnoha- že radnici chuchelská příroda nezajímá!!!

Za skládku v Žákově lomu je odpovědné vedení MČ v letech 1996 - 2002 (starostou byl tehdy pan Fresl). To není kritika, jenom konstatování. Byl totiž problém - kam odvézt výkopy z kanalizace. Na zavážku a její odstranění (to bylo podmínkou povolení) jsem upozorňoval ve své době v rámci Výboru životního prostředí, jehož jsem byl členem. Chuchli tehdy hrozila milionová pokuta, kterou se podařilo - zřejmě leštěním klik - zažehnat. Existují fotografie, které dokládají, že pod zásypem z kanalizace jsou pneumatiky a další bordel. Dnes už to ale nikdo neřeší, navážka byla rozhrnuta. Navíc, chráněno není dno lomu, ale jak jsem se dozvěděl pouze skála.
Mgr. Tomáš Hromádka

Poznámka: Žákův lom (PR Homolka) - 50°0'58.658"N, 14°22'38.876"E - klasický stratotyp nejvyšší etáže siluru - přídolského souvrství. Litologicky ho charakterizuje střídání tmavých vápenců s břidličnými vložkami. Stáří vrstev je kolem 410-420 mil let.

Časté nálezy lilijic, orthocerů, grapotolitů, mlžů. Zvláštností místa jsou poměrně hojné úlomky různorepů (Acutiramus bohemicus, délka až 2m). Lokalita byla v minulosti poškozena skládkou odpadků. Hledat lze v suti u lomové stěny. Pozor, lom leží na území přírodní rezervace.

Expedice do Českého krasu. Ještě několik míst volných...

26. června 2014 v 0:07 | Pátek 27. června si to opět hodně užijeme. |  Aktuality
Pojďte se s námi projít kouzelnou přírodou...

Odjezd kolem poledne. Trasa dlouhá cca 10 kilometrů. Vezměte si fotoaparáty, něco k pití a jídlo. Závěr jak jinak než v hospodě...

Je to o přírodě nebo naopak o její devastaci?

25. června 2014 v 22:13 | Jedni si myslí jakou že dělají záslužnou práci. Druzí mají názory opačné... |  Životní prostředí
V pátek 27.6.2014 v 10:00 na náměstí Omladiny ve Velké Chuchli proběhne otevření naučné stezky Chuchelským hájem. Po odhalení bude následovat komentovaná procházka netradičně na začátek naučné stezky.
Ing. Radek Borovička
ZO ČSOP "Natura, quo vadis?"

Srdečně zvu i já, na stezce jsem se obsahově (textem i dokumentárními obrázky i pohlednicemi) podílel.
Tomáš Hromádka
kronikář Velké Chuchle

Autor: Karel Kolínský

Přírodou se toulám od kojeneckého věku. Poznal jsem hvozdy, lesy, orchidejové louky. Doby kdy v hájích rostly nejvzácnější houby. Vzpomínám na časy, kdy jsme jako kluci sjížděli řeky na kterých téměř nikdo nebyl. Jaká to změna proti dnešku. Jeďte se například podívat v létě na Vltavu v Českém Krumlově. Řeka plná člunů, lodí a jejich osádky povětšině pod vlivem alkoholu a bůhví ještě čeho.

Chuchelský háj v těchto souvislostech býval v těch dávných dobách božím chrámem. Dnes to již v něm není o přírodě, ale o komercializaci. Jedni budou tvrdit, že areál zdraví, zoo koutek je to pravé ořechové. Druzí to budou vidět naopak. Kde je asi pravda? A teď babo raď. Ta modernizace přírody pro širokou veřejnost je postavena na hlavu. Říká se tomu ale také pokrok a ten se zastavit nedá.

Uvedu to na jednom příkladě. Od základní vojenské služby (1963) jsem jezdil do vojenského újezdu Jince, Brdy. Tady mohl človíček týden putovat a nepotkal živáčka. Dnes je to tady jedno velké Václavské náměstí. Došlo to tady tak daleko, že na každém kroku jsou nějaké informační cedule, panely. Na hrázi Padrťského rybníka třeba několik obrovských kulatých silničních značek, cyklistických, na kterých je uvedeno - sesedni z kola, nasedni na kolo. Opravdu tyto cedule patří do panennské přírody? A podobné je to i kolem naší vísky a v Chuchelském háji. Opravdu to chceme?

V Chuchelském háji se neustále objevují nové panely. Směšné je, že ty na okrajích jsou na jedno kopyto. Nemohla ta každá informační cedule být alespoň jiná? A tím zajímavější? Jsou ty informace vůbec v tomto provedení potřebné? Nedevastují svojí velikostí, nevhodností, přírodu, háj? Vždyť dnes již existují chytřejší a hlavně méně nápadné možnosti. Stačí přiložit mobilní telefon a je dokonáno. Neměla by příroda zůstat přírodou? Je opravdu nutné jí neustále devastovat?

Předchozí řádky vezmi čert. Tomuto divnému informačnímu šumu již bohužel zabránít nelze. Je to hrůza této divné doby. Co mě ale vadí jsou pouze jednostranné informace. Texty plné chvály a žádné pravdy! Není někdy méně lepší?

Proč se v nich rovněž nepíše o devastaci Chuchelského háje. Žákův lom zavezen odpadem a i přes ujištění, že skládka bude zlikvidována trůní tam stále! Rezervace Homolka je již z více jak poloviny zlikvidována nálety dřevin. Neustále se kácí staré, ale zdravé stromy. Poslední byl zbytečně položen k zemí u kapličky nad Malou Chuchlí. Stal se zázrak, když se do Háje vrátila lilie. Letos byla zlikvidována. Opravdu tomu nešlo zabránit? Máme nedaleko kostelíčka evropskou, světovou, zvláštnost. Někdo tam vyřezal keře, náletovou vegetaci a ty kytičky nevzešly. Mykologický plácek rovněž dostal pořádně na zadek. Ještě bych dlouho mohl o těch negativních záležitostech psát. A kdybych k tomu ještě přidal okolí našich dvou obcí, tak by to bylo snad i na diplomku.

Dovolím si ještě připomenout naprosto unikátní přírodní prostředí v Libeřské rokli. Již jsme tam uskutečnili několik přírodovědeckých akcí a požádali zastupitele a pana starostu Melichara o zpřístupnění této krásy široké veřejnosti. Radnice ale jen mlčí a přes naše dotazy stále hraje bobříka ticha. Nevíte proč? Pravděpodobně proto, že je příroda nezajímá protože o ní nic nevědí!!! Změníme to?

Chuchelský háj je jedna velká krása. Jenom ho prosím neničme hloupostma. Jedna jeho část je dokonce bezzásahová. To je velké vítězství těch, kteří náš les milují. A v této linii je potřebné pokračovat.

Kde jsou ty časy, kdy okolí Vltavy a Berounky bylo plné různorodých motýlů, bylin, hmyzu, obojživelníků. Stejné to bylo i v Chuchelském háji, v sadech a na mezích polností. Dnes smutno pohledat.

Na stepních pláních Homolky jsme dokonce mělí kudlanky nábožné. Nevíte někdo jestli tam ještě jsou?


Oni nás na radnici mají opravdu za blbce!!!

19. června 2014 v 20:12 | Pane starosto, můžete konečně odpovídat! |  KRITIKA
Já nechci být za hlupáka! A co vy, přátelé, sousedky a sousedé...

Na internetové stránky místního úřadu jsem i jménem Vaším poslal do rubriky Otázky a Odpovědi několik otázek. Naposledy tam bylo odpovězeno v únoru letošního roku. Odpovědi od pana starosty však nepřicházejí. Pane Melichare, proč neodpovídáte? My vám snad za to nestojíme?

Více ZDE !!!

P.S. Otázky jsme položili i na několika veřejných zasedáních. Bylo nám řečeno, že odpovědi dostaneme písemně. A nic!!!!

Lilie zlatohlavá aneb neměli bychom se o ní lépe starat

18. června 2014 v 21:47 | Kde je ochrana přírody, Lesy hl. města Prahy? |  - - lilie zlatohlávek
Lilie zlatohlavá dostala pořádně na zadek

Dnes jsem se šel podívat do Chuchelského háje na orchideje a na houby. První to již mají za zenitem, houby pro sucho se neukázaly. Již dávno měli růst hřiby dubáci a další druhy těchto lesních plodů.

V jedné části háje již roky rostou lilie zlatohlavé. Je to tam ve správný čas přenádherně rozkvetlá zahrada. Bohužel o plácek s výskytem několika desítek bylin se nikdo nestará. Tak se stalo co se stát muselo. Kromě dvou lilií všechny ostatní snědla srnčí zvěř.

Je opravdu tak těžké kolem nich zbudovat plůtek, ohrazenku, aby na ně vysoká nemohla? Je chyba u státní ochrány přírody nebo u Lesů hl. města Prahy?

lilie zlatohlavá si určitě zvláštní péči zaslouží neboť je Českou republikou chráněná jako ohrožený druh. Pro nás nejen chucheláky, ale pro celou Prahu, republiku, je to velký zázrak, že v hlavním městě roste pro radost nás všech. Snad si tento článek patřičná pracovnice místního úřadu ve Velké Chuchli přečte a udělá pro další roky patřičná opatření. Bez nich se může klidně stát, že nás lilie zlatohlavá opustí.

V posledním chuchelském zpravodaji pan František Kafka napsal oslavný článek na chuchelskou a okolní přírodu. Četlo se to hezky, ale pan Kafka napsal pouze A a již zapomněl na poslední literu abecedy - Zet. Pane Kafka, víte vůbec, že příroda v naší části Prahy je neustále likvidována? Nebo snad máte pásku přes oči?

(Dokončení někdy příště. Mám totiž teplotu a vypadá to že budu muset si jít odpočinout do nemocnice...)

Cukrář, zmrzlinář, který ještě uměl aneb dnes je to hrůza

16. června 2014 v 15:41 | Víte že ta znamá firma, která dodává zmrzlinu po celé rebublice má dvě - lepší a horší. Co myslíte, kterou konzumujete? |  Staré časy
Zmrzlina a ostatní zmrazené zboží v naší milované vísce... (Vzpomínáte si, napadlo vás při čtení těchto řádků něco? Tak napište do komentářů.)

Není to zase tak dlouho co jsme vyběhl z metra po schodech a byl jsem přepaden italským kohoutem. Ani nevím jak se to událo a v ruce jsem měl slevové kupóny do italské pizzerie. Za několik dnů přišla vedra a já zatoužil po lahodné zmrzlině. Cena 20 korun a druhá zdarma. Co čert ale nechtěl den za dnem tam měli rozmlácený stroj. Teprve dnes se podařilo. Tak hnusnou zmrzlinu jsem již dlouho neměl. Ale nehaňme Italy, takovou hrůzu mají po celé Praze. To by bylo ale na jiné dlouhé vyprávění. Není to pochoutka, ale jako vše dnes umělá plastová výroba.

Na zmrzlinu jsem já převeliký odborník, gurmán. Teď si určitě klepete na hlavu a říkáte si, že jsem zpitoměl...

Nemáte pravdu. Já jsem ještě zažil doby, kdy v Praze byla zmrzlina jedna báseň. A šlehačka byla opravdu šlehačkou. To ale jen za předpokladu, že malý človíček věděl kam si pro ní zajít.

Ještě na konci padesátých a začátkem šedesátých let byli v hlavním městě dva nefalšování italští zmrzlináři. Jeden sídlil v Myší díře, která dodnes uličkou pod hradem. Druhý pak na Vinohradech na konci ulice pří hlavním vstupu do Grebovky.

Jistě není nutné připomínat, že zmrzlinu různých dokonalých chutí si připravovali přímo ze základních surovin. Žádná chemie, žádné umělé přípravky, ale jen pravá vejce, ovoce a dokonce chutě z dalekých zemí.

Zajímavé je, že oba, vyučení v Italii, používali stejné postupy, ale každý měl tu letní pochoutku zcela jinou. Od obou bylo ale vše naprosto dookonalé. Něco tak úžasného jsem od těch dob na jazyku neměl.

Odborníci, akademici, lékaři, tvrdí, že člověk si chutě z dětství pamatuje až do závěrečného stáří. Pod tento výrok se mohu bez uzardění podepsat.

Ten od Grebovky se jmenoval Amati Bernakozy. To příjmení človíček nemůže do konce věků zapomenout. Každý si ho dával do souvislosti s jeho milovanou, mladou a překrásnou, chotí. V jedné písničce na něj vzpomíná i pan Svěrák starší. Zmrzlinář měl půvabnou manželku, která měla ohromná, okouzlující, ňadra. Jistě si umíte představit co to s námi kluky dělalo. Po každé když jsme šli hrát do symfonického orchestru v pionýrském domě, tak jsme nezapomněli panu cukráři s kornoutem v ruce připomenout, že my dobře víme proč má tu zmrzlinu tak vynikající...

Doufám, že po těchto řádcích jsem vás přesvědčil, že zmrzlině rozumím. Popojeďme ale v této souvislosti do Chuchle, do naší rodné a milované vísky.

Dnes již málo z vás ví jaké že jsme měli v Chuchlí živnostníky, odborníky, šikovné lidičky. Bohužel i já si je již obtížně připomínám. A to jsem zažil až jejich konec. (Víte o nich více? Tak prosím pište do komentářů pod tento článek. A kdyby byly fotografie, tak by to nemělo chybu.)

Na dnešním Náměstí Chuchelských bojovníků bylo v řadě domů - v západní části - několik provozoven. Obuvníkem, tedy ševcem, šefcem, jak se dříve říkávalo, tady byl nezapomenutelný pan Malatinec. Člověk pracovitý, slušný, který byl vždy připraven sousedům pomoci. Mnohým dokonale opravil boty aniž od nich viděl jakoukoliv platbu, náhradu. Nebyly to ani po válce jednoduché časy. Naposled jsem ho potkal v Chuchelském háji, když dcerám bylo několik let. S láskou a velikou chutí je naučil zhotovovat z vrby píšťalky. "Otloukej se píšťaličko" si při tom s děvčaty zpíval. A já se stydím, že ta slova dále neznám. Co ale nadělám. že?!

Hned vedle byl pan - a na příjmení si nevzpomenu i když jeho syn se mnou chodil do třídy. Holič, který dělal čest svému řemeslu. Ústa mu jela po celý den, vše věděl co se v obci šmrnclo, ale uměl i poradit a nikdy nezapomenul druhému pomoci. To bylo ještě v dobách, kdy si sousedi a sousedky pomáhali. Museli si pomáhat. Bez toho by se nedalo přežít. Jak se ta doba, svět, změníla...

Nevím proč, ale do dnešního dne si pamatuji na tato jeho slova. Seděl jsem jako děcko ve stoličce, nůžky sekaly kolem mé hlavy a on dišpucíroval se zákazníky. "V tý škole je učí samé hovadiny. Ale aby uměli ti malí raubíři vyplnit složenku, tak to je nenaučí. To budou v životě potřebovat a ne nějaké ty jejich hovadiny...."

Ano uhádli jste!!! Tady měl sídlo i cukrář a vynikající zmrzlinář. A uhádli jste po druhé když jste si byli jisti, že ani na jeho příjmení si nevzpomenu. Tak se také stalo.

I on, v těch časech to bylo běžné, si vyráběl zmrzlinu od začátku do konce sám. Teď si nejsem jistý, ale myslím že i s chotí. A věřte, že byla milionkrát lepší než ty dnešní zhůvěřilosti. Tenkrát to byla pochoutka, dnes je to jeden velký hnus! A pod to se klidně i podepíši. Nebo si snad myslíte něco jiného?

To ještě nebyly ty oplatkové kornouty. Zmrzlina se dávala do papírových. Nabírala se speciálními kleštěmi a kopečky moc velké nebyly. Spíše naopak. Mohlo se i posedět. Pamatujete se na ty nerezové misky. Po republice jich snad muselo být milióny. Kam se asi poděly? Do cukrárny se ale později chodilo i s termoskami na zmrzlinu. Nebyly vysoké, ale pochoutka v nich dlouho vydržela.

Ledo fredo a hlavně nanuky. To bylě ještě doba, kdy i v chuchelském kině se roznášela ta studená chuť. Největší zájem byl později o eskyma. Jedno stálo padesát haléřů. Nebo snad třicet? Dnes se to zdá jako pakatel, ale mnoho děcek při filmových představeních si tu pochoutku nemohlo dovolit. A když se psaním pomůžete, tak v příští části můžeme pokračovat - mejdlíčka, guma, pastylky v plechových krabičkách a co já vím co ještě...

(Víte něco, vzpomínáte si? Pište do komentářů. A vy mladí, přečtěte tento článek svým babičkám dědečkům a nechte si vyprávět jejich vzpomínky. A následně je sem napište i pro nás. Také se jich zeptejte jestli nemají s mladých let fotografie. Ukažte je nám všem, prosím.)

(Není mezi vámi někdo kdo si pamatuje na dostihovou dráhu na chuchelském potoce. Napište, nebo v noci zaklepejte na mé rozsvícené okénko v prodejně. Předem děkuji.)






Diváků není nikdy dost. Nestyď se a přijď fandit

11. června 2014 v 17:56 | Tradici akcí vytvoříme tak, že nebudeme sedět doma, ale naopak se přidáme |  Aktuality
Se sportem za trvalé zdraví, přátelství a vynikající sousedské vztahy...

*** ZVEME NA TURNAJ V NOHEJBALU ***

a to nejen příznivce tohoto překrásného sportu

uskuteční se 21. června na hřišti v Malé Chuchli

Slavnostní výkop v 09,30 hodin

Informace o turnaji Vám sdělí v restauraci U Václava.
Občerstvení bude zajištěno v bistru U Huřtáků cca 120m od hřiště.

Přístav byl eldorádem. Tady jsme se naučili mnoha dovednostem

11. června 2014 v 17:24 | Máte také vzpomínky na naše dvě obce: Malou a Velkou? Pište do komentářů a my z toho uděláme samostatný článek. A když budou i fotografie, tak to nebude mít chybu.... |  I - Vltava
Děd říkával, za nás bylo lépe.
A to v jeho mládí všude řádil hlad, bída a neštovice.
Z I. světové války se vrátil až v roce 1921.
Otec říkával, za nás bylo lépe.
Přišla třicátá léta, hlad a střelba v Radotíně do sousedů.
Prošel mobilizací, II. světovou válkou, kterou jen zázrakem přežil.
A já říkám, za nás bylo lépe.
V květnu 1945 jsem se stal odbojářem.
Naše dětství však bylo úžasné.
Je mi smutno, že dnešní děcka už ty úžasné chvíle nepoznají...


Neustále v novinách čtu, vidím v televizi, slyším v rozhlase, jak lidé již nevyhledávají přírodní koupaliště, místa ke smočení se. Došlo to dokonce tak daleko, že lidé, žíjící poblíž hranic, jezdí do aqaaparků v přilehlých zemích - Německo, Rakousko. U rybníků, řek a potoků, je prázdno, nikdo u nich nelehá, neodpočívá. Je to současný trend. Veřejná koupaliště jsou zavřená nebo dokonce zničená. Je to ale dobře, správné? Neměla by zejména děcka, mládež žít v souladu s přírodou? Navíc ty bazény stojí nemalé peníze. Většina rodin finanční prostředky na zábavu ani nemají.

Naše a předchozí generace vyrůstaly u Vltavy a Berounky. To trvalo tak do začátku šedesátých let. Pak jako když utne. Dokonce o tom hovoří v těchto dobách vyrobený jeden komediální film. Tak to bývávalo po celé republice. Málokdo dnes již ví, že naše řeka byla obležena milovníky slunce a vody od centra Prahy až daleko na jich, jihozápad. Deka byla vedle deky, na vodě parníky, čluny, kánoe, kajaky, pramice, ale i plachetnice, motorové lodě. Nechyběly ani necky, vory a zejména ty obrovské duše od traktorů a jiných vozidel. Lidé a zejména děcka, mládež, se uměli pořádně vyřádit.

Sportovní lodě se v sobotu odpoledne koníčkovaly proti proudu. V tento den se ještě dopoledne pracovalo, aby se pak vodáci v neděli pustili po vodě zpět ku Praze. Do toho šturmu tisíce rybářů, neustále se někdo hádal, měl přetrhané udice. Ti majetnější si nechali vyvést lodě na střechách parníků.

Ale také se kradlo a nebylo zrovna málo i utonulých. My dálkoví plavci jsme si nechali šatstvo a boty někde u navigace a odkráčeli vysoko po řece. Plavat proudem byl velký zážitek. Jednou jsem musel jít k domovu jenom v plavkách. O veškeré oblečení jsem nějakým nenechavcem přišel. A nebýval jsem sám.

Už jste někdy viděli utonulého človíčka? Mohu vás ujistit, že to není vábný pohled. Je ale rovněž varováním pro ty, kteří se domnívají, že řeka neumí být zlá, zrádná, záludná...

Samostatnou kapitolou by byly zarostlé poldry a jejich okolí. Ve vrbičkách býval veliký milenecký rachot. Tady bylo vyrobeno nejedno děcko. Jak my jako kluci jsme ta vokukování, šmírování, mileneckých párů milovali. Tady jsme se již v ranném věku naučili maskování, plížení plazení se. Jak se nám to potom na vojenské základní službě hodilo. Byli jsme na bojová umění moc dobře od naší milované řeky připraveni.

Eldorádem a místem všeho našeho snažení bylo přístaviště parníků. Představte si obrovskou plovoucí ocelovou příšeru, ve které nemalý nevábně vonící prostor, kde bohužel vždy nějaký ten pitomec nechal po sobě značku v podobě lidského hovna, čti lejna. Uklízet ten hnus, tak to byl pro postiženého vždy nemilý zážitek. Většinou to odnesl ten, který něco provedl, nebo se o něj hrálo, prohrávalo i v kartách. V životě pak i v tomto případě platilo, že co se v mládí naučíš, tak to jako když ve stáří najdeš. Na vojně jsem byl i já nejednou pověřen očistou toalet. Čti hajzlů, hajzlíků, latrin. Byla to pro mne naprostá brnkačka. Jenom bych podotkl, že když ale v celých kasárnách po průseru nebyla ani kapka vody, tak to nebylo zrovna příjemné. V nižší části byl ještě výstup pro motorové čluny paroplavby.

Kolem přístaviště spousta chuchelských děcek. Od těch nejmenších až po ty starší habány. Zajímavé, viděno dnešníma očima, bylo, že rodiče se nebáli své ratolesti svěřit starším dětem. Měli naprostou jistotu, že je pohlídají, vycvičí, ochrání a mnohému naučí, přiučí. Dnes je takové konání naprosto nemožné!

(karty, výuka plavání, jídlo od rodičů, hladovění ...)

U řeky byla překrásná příroda. Dnes je tam všechno zničené, zdevastované. Pouze desetimetrová navážka odpadu, která při povodních dělá příšerné skutky....

(...dokončení snad dnes v noci!)